Vzpomínky tvoří mnoho zásadních vrstev našeho života. Ovlivňují naše rozhodnutí, mezilidské vztahy i emoční prožívání. Přitom ale nejsou vůbec přesné. Často platí, že čím důležitější pro nás vzpomínka je, tím více bývá zkreslená. Postupně se vytrácejí detaily, části rozhovorů i kontext a zůstávají jen fragmenty, které náš mozek považuje za podstatné. Zbytek si jednoduše rekonstruuje a doplní podle vlastního uvážení.

Můžeme tedy svým vzpomínkám skutečně věřit? Jak moc se to, co si pamatujeme, blíží tomu, co jsme doopravdy prožili?

Pokaždé, když si vzpomínku vybavíme, ve skutečnosti si vybavujeme spíše její poslední interpretaci než původní prožitek. Možná je tedy paradoxně nejlepší na ty nejdůležitější vzpomínky vůbec nemyslet, aby si uchovaly alespoň část své původní podoby.

Ale záleží na tom? Pokud jsou naše vzpomínky tak jako tak částečně domýšlené a idealizované, aniž bychom si to uvědomovali, co vlastně v sobě uchováváme? Není nakonec pravděpodobné, že „oblíbené“ vzpomínky jsou spíše subjektivně upravené obrazy, které odpovídají tomu, jaké bychom je chtěli mít?

Možná právě proto se říká, že bychom neměli žít v minulosti. Minulost existuje jen ve formě vzpomínek,  a ty jsou vždy ovlivněny tím, kdo jsme a jak se zrovna cítíme. Není to tedy pevná realita, ale jemně přetvářený a emocionálně zabarvený obraz, který si neseme v sobě.

Tato interaktivní videoart instalace se věnuje přesně tomuto procesu, tvorbě a uchovávání vzpomínek. Na monitoru běží výstup z kompozice vytvořené v programu Touchdesigner, do kterého je zapojen i výstup webkamery upevněné k monitoru. V moment kdy přijde divák k instalaci a program rozpozná obličej v záběru kamery, se spustí série funkcí. Z videa se vyjme frame v moment kdy kamera zaregistrovala obličej, následně video zamrzne na tomto snímku, který se prolíná s původním snímkem videa, v ten stejný moment. Po několika vteřinách co se tento moment zobrazí se tento frame uloží místo původního frame videa a tam je uchován. Video se tím pádem časem a hlavně počtem návštěvníků deformuje. V tomto případě divák funguje jako impulz, který vybaví v hlavě vzpomínku a tím ji lehce deformuje.